Moje cesta k patchworku

Nikdy neříkej nikdy aneb odříkaného chleba největší krajíc... Jak pravdivé je tohle úsloví a jak se hodí na můj život s patchworkem. Šiji odmala, nejdříve u babičky na staré Singrovce, když naši viděli, že mě tento zájem neopouští, koupili Veritasku, po čase šití propadla i sestra a také to má koníčka na celý život. Po škole jsem zakotvila v Pardubicích a posléze v malé vesnici Srch, stěhovali jsme se často a to mě již doprovázel bytelný kufříkový stroj Visnja. Mamka mi tenkrát na stroj dala peníze, abych Veritasku nechala doma pro sestru. A jako dnes si pamatuji, když přišly šicí stroje do Prioru, krabice byly vyskládané do pyramidy, ten stroj stál 4200 Kčs, což byla suma, je to přes 30 let. Šila jsem všechno, na děti, na sebe, na manžela, byla to radost a trochu i nutnost. Než jsme se usadili v Srchu, často jsme se stěhovali, v každém našem bydlení jsem měla alespoň koutek na šití. Někdy třeba jen desku v kumbále, z jedné strany podepřenou knihami a z druhé strany velkou krabicí. Trochu se to houpalo... Měla jsem také pauzu, stroj odpočíval, rozešité projekty též, možná i pár let. A pak jsem jednou zkusila něco došít, plátěné kalhoty, ony se mi moc povedly a to byl impuls oprášit, co jsem málem pustila k vodě... To už jsme v domečku provedli stavební úpravy, na šití jsem měla pracovnu, pak větší kout v podkroví a pak už celou dílnu a jak se tak rozšiřoval okruh mých ručních prací, pracovnou se mi stával celý dům, muž se ustaraně díval, jak zabydluji půdu, přilehlé prostory, chalupu a občas utrousí cosi o přistavení kontejneru. Někdy se rozhlédne a pronese, abych mu nechala volný alespoň gauč...

Ale zpět k patchworku, ten se vyučuje na kurzech Desatera řemesel v Poniklé, moje kamarádka se mě ptala, zda by mohla také jet, to jsem jí rozhodně doporučila, je pečlivá a šikovná, to bude přesně technika pro ni. Pro mě ne, s přesností jsem na štíru, sešívat malé kousky, to ani náhodou, možná bych mohla šít kabelky, ale pěkně z celých látek, a šít ohromné deky? Zapomeňte. Nu čas oponou trhnul, další rok jsem jela šít patchwork také, kamarádka si koupila nový stroj, moje sestra také, tak jsem nemohla být pozadu. Drobné práce trochu bobtnaly, i nějaká ta deka by se našla, hlavně chuť tvořit, vymýšlet nové vzory, postupy, učit se od těch nejlepších. Na podzim 2015 se v Pardubicích otvírala výstava - můžeme si tak hrdě říkat, že jsme své quilty vystavovali na zámku. Mě hlavně moc těšily ohlasy lidí, ocenění té ohromné práce, která za jednotlivými kousky, ale i za celou výstavou stála.

S kamarádkou jsme našly ideální spojení na víkendy v Krkonoších, přes den výlet na hora a večer jsme zasedly k šicím strojům, někdy nás byla plná chalupa, občas jsme měly s sebou tolik projektů, že naše výlety byly kratší nebo rychlejší, kdepak vysedávat na Dvoračkách, ve světnici čekají naši “mazlíci”...

S úsměvem vzpomínám na slova našeho táty, ke strojům měl blízko, ale spíš k těm větším, zemědělským: “Hele ale na ten pičvork potřebujete japonský stroje!?” “ No tati, my je máme...” 

A když už nám patchwork takhle vlezl do života, bylo jen otázkou času, kdy se začneme dělit o své zkušenosti dál, na chalupě je ideální místo na setkávání s řemesly a lidmi podobně postiženými, dnes můžu učit i v Srchu, u sebe v dílně a pro více zájemců máme možnost pronájmu společenské místnosti v naší “hasičárně”.  

Připravuji si první srchovské kurzy a znovu mě udivuje, jak bohatá je tato technika, několik základních postupů a taková variabilita, věřím, že každý si najde svou oblíbenou “pičvorkovou” oblast. 

Patchwork a ruční práce vůbec jsou vedle radosti z vlastní tvorby také možností setkávání, hledání cesty ven ale i dovnitř. Šití mi v těžkých chvílích pomáhalo soustředit se právě jen na pár barevných kousků pod patkou, zapomenout na starosti a překonat těžké období. Některé dílo pak nedáte z ruky, protože Vám připomíná, že i z těžké chvíle je východisko. Nějak jsem se zasmutnila, tak jdu radši provětrat miláčky a ušít něco veselého, že by letní tašku?